Máš rád*a příběhy?
Tady je ten můj.
O tom, jak jsem začala žít radost, zamilovala se sama do sebe a naučila se udržitelně pracovat se svou energií.
Dříve jsem ignorovala všechny výstražné signály, které dlouhodobě hlásily, že je můj způsob života neudržitelný. Viděla jsem před sebou pouze svůj dlouhý seznam úkolů a vždy, když jsem cítila únavu, snažila jsem se přidat rychlost ve snaze doběhnout svůj TO DO list. Úkoly, které jsem si vytyčila, ke všemu často ani nevycházely z toho, co CHCI já. Zadala jsem si je já sama. To ovšem rozhodně neznamená, že byly doopravdy moje. Že by skutečně následovaly mé touhy, přání a potřeby.
Vytvářela jsem si je na základě představ toho, co bych MĚLA
či co MUSÍM. Snažila jsem se splnit všechna očekávání. Být správná,
dobrá, hodná. Očekávání, která na mě někdy kladli ostatní a která především osnovala
má vlastní hlava na základě mých představ, jak by si asi ostatní přáli, abych
se chovala, co a jak bych měla dělala.
Seznam úkolů se ukázal jako nekonečný a jediné, co mě doběhlo, bylo vyčerpání, vyhoření a chronická únava.
Cesta ven byla dlouhá a pozvolná. Pomohlo mi mnoho různých praktik, které na sebe v průběhu let navazovaly. Velkým nastartováním mé cesty sama k sobě byla zcela jistě terapie.
Postupně jsem se cítila lehčeji. Učila jsem se prožívat přítomné okamžiky a vpouštět radost do svého života. Začala jsem rozlišovat, kdy pro mě má smysl přidat na výkonu a kdy je naopak potřeba na chvilku zvolnit. Konečně jsem si dovolila přestat žít život jako seznam úkolů.
Byl a je to neukončený proces.
Proces mě dovedl k zamilování se sama do sebe. Dělo se to pozvolna a plíživě. Až jsem jednoho dne stála na výstavě a dívala se na exponát skládající se z několika osvícených zrcadel, která vytvářela opticky hluboký prostor, ve kterém byly zároveň zasazena další točitá zrcadla geometrických tvarů.
Stála jsem tam a pozorovala dané dílo. V tom jsem spatřila sebe. Sebe v hloubce zrcadel vytvářející částečně temný a částečně osvětlený prostor.
Ta osoba v odrazu mě zaujala více než všechna díla v místnosti. Zvědavě jsem ji pozorovala. Jak kdybych ji viděla poprvé v životě. Byla tam. Chycena v prostoru za zrcadlem. Ignorována a přehlížena. Přesto vyzařovala vnitřní sílu. Zdála se mi neskutečně krásná. Takhle jsem ji viděla poprvé v životě.
Po tomhle zážitku se v mém životě daly do pohybu nové procesy. Stejně jako točitá zrcadla v exponátu.
Konečně jsem se dostala k části sama sebe, která byla dlouho zavřená a zapomenutá. Najednou jsem uviděla samu sebe a šíleně se zamilovala.
Od toho momentu už to nešlo jinak než žít radost. Následovat svou radost, své přání, potřeby, to niterné a hluboké CHCI.
Žít radost pro mě neznamená se jen spontánně nechat unášet momentálními nápady. Znamená to také plánování, snění a stanovování si konkrétních cílů. Vím, že stejně příjemné jako lehké plynutí umí být i stát nohami pevně na zemi. Vrcholným projevem lásky sama k sobě je pro mě ochota opustit všechny plány a sny, když už k radosti nevedou.
Dokáži vnímat sama sebe a svou energii. Vím, kdy a jak dosytit své zdroje. Následuji svou radost.
To vše je dovednost, kterou postupem času neustále tříbím.
Dovednost, kterou jsem také začala ukazovat jiným. Podobně samovolně jako se zlepšovaly mé schopnosti pečovat o vlastní energii jsem se učila, že nalezené praxe mohu předávat dál. Stala jsem se tak také průvodkyní na cestě jiných. Na cestě sám*sama k sobě, k udržitelné práci s energií, k žití radosti. Pokaždé, když mě někdo přizve, abych s ním na chvíli kráčela podél jeho cesty, cítím neskutečnou čest a pokoru, že mohu. S nadšením sleduju jak v dalších a dalších lidech zažehává jiskra odhodlání následovat svou radost.
Protože žít radost a být zdrojem své vlastní energie může každý a každá z nás!