Máš rád*a příběhy?
Tady je ten můj.
O tom, jak jsem začala žít radost, zamilovala se sama do sebe a začala si všímat krásy okolo i sama v sobě.
Dříve jsem ignorovala všechny výstražné signály, které dlouhodobě hlásily, že je můj způsob života neudržitelný. Viděla jsem před sebou pouze svůj dlouhý seznam úkolů a vždy, když jsem cítila únavu, snažila jsem se přidat rychlost ve snaze doběhnout svůj TO DO list. S každou „splněnou“ položkou jsem si na seznam přidala další a ihned se soustředila na ně, takže ani radost naplnění cíle nikdy nepřišla, natož šance na prožívání radosti během procesu „plnění“.
Úkoly, které jsem si vytyčila, ke všemu často ani nevycházely z toho, co CHCI já. Zadala jsem si je já sama. To ovšem rozhodně neznamená, že byly doopravdy moje. Že by skutečně následovaly mé touhy, přání a potřeby.
Vytvářela jsem si je na základě představ toho, co bych MĚLA
či co MUSÍM. Snažila jsem se splnit všechna očekávání. Být správná,
dobrá, hodná. Očekávání, která na mě někdy kladli ostatní a která především osnovala
má vlastní hlava na základě mých představ, jak by si asi ostatní přáli, abych
se chovala, co a jak bych měla dělala.
Seznam úkolů se ukázal jako nekonečný a jediné, co mě doběhlo, bylo vyčerpání, vyhoření a chronická únava.
Cesta ven byla dlouhá a pozvolná. Pomohlo mi mnoho různých praktik, které na sebe v průběhu let navazovaly. Velkým nastartováním mé cesty sama k sobě byla zcela jistě terapie.
Postupně jsem se cítila lehčeji. Učila jsem se prožívat přítomné okamžiky a vpouštět radost do svého života. Začala jsem rozlišovat, kdy pro mě má smysl přidat na výkonu a kdy je naopak potřeba na chvilku zvolnit. Konečně jsem si dovolila přestat žít život jako seznam úkolů.
Byl a je to neukončený proces.
Proces mě dovedl k zamilování se sama do sebe. Dělo se to pozvolna a plíživě. Až jsem jednoho dne stála na výstavě a dívala se na exponát skládající se z několika osvícených zrcadel, která vytvářela opticky hluboký prostor, ve kterém byly zároveň zasazena další točitá zrcadla geometrických tvarů.
Stála jsem tam a pozorovala dané dílo. V tom jsem spatřila sebe. Sebe v hloubce zrcadel vytvářející částečně temný a částečně osvětlený prostor.
Ta osoba v odrazu mě zaujala více než všechna díla v místnosti. Zvědavě jsem ji pozorovala. Jak kdybych ji viděla poprvé v životě. Byla tam. Chycena v prostoru za zrcadlem. Ignorována a přehlížena. Přesto vyzařovala vnitřní sílu. Zdála se mi neskutečně krásná. Takhle jsem ji viděla poprvé v životě.
Po tomhle zážitku se v mém životě daly do pohybu nové procesy. Stejně jako točitá zrcadla v exponátu.
Konečně jsem se dostala k části sama sebe, která byla dlouho zavřená a zapomenutá. Najednou jsem uviděla samu sebe a šíleně se zamilovala.
Z téhle pozice už nešlo přehlížet své upřímné touhy a svou skutečnou radost. Má radost se mi stala majákem, který následuji. Opakovaně se sama sebe ptám, co chci, zda opravdu chci to či ono. Ať už se jedná o plány na večeři, trávení volného času, nebo velké pracovní projekty. Má pozornost a všímavost mých potřeb mě drží v přítomnosti – ukotvuje mě v samotném procesu, kdy najednou nelze přehlédnout, co teď prožívám, při snaze vyhlížení čehosi v budoucnosti.
Pár momentů zastavení se, všímavost a zvídavost sama k sobě krůček po krůčku vytváří život plný radosti.
Při pohledu zpět vím, že ke způsobu mého současného radostného bytí jsem se nedostala ze dne na den. Zároveň si však uvědomuji, že ty nástroje tam celou dobu byly a vlastně byly mnohem jednodušší a blíže, než bych si dříve uměla představit.
Věřím, že všichni máme k dispozici až triviálně jednoduché dovednosti, které nám mohou pomáhat procházet naším životem s radostí. Jenom někdy musíme trochu změnit pohled. Pak zjistíme, že TO bylo celou dobu před námi a třeba se stačilo jenom pozorněji zahledět do usmívajících se očí za zrcadlem.
Protože žít radost může každý a každá z nás!