Máš rád*a příběhy?
Tady je ten můj.
O tom, jak jsem se přestala snažit být hodná holka a namísto ní začala NÁSLEDOVAT SEBE.
Od nepaměti bylo moje chování orientováno na představu toho, co bych MĚLA nebo co MUSÍM. Snažila jsem se být správná, dobrá, hodná. Někdy jsem se nechala vést přímými požadavky od druhých. Většinou však moje hlava vymýšlela vlastní představy o tom, jak by si asi ostatní přáli, abych se chovala. Co a jak bych měla dělala.
Aby mě měli ostatní rádi.
Abych byla přijímána.
Abych měla svoje bezpečné místo mezi nimi.
Moje hodná holka si v sobě nosila dlouhý seznam úkolů a snažila se splnit vše, co by se od ní mohlo požadovat. Byla jsem neskutečně vyčerpaná. Vždy když se únava stupňovala, tak moje prvotní reakce nebyla odpočinek, nýbrž snaha přidat, abych svůj seznam úkolů doběhla. Neustále jsem vyhlížena „až“ bude něco hotové a zároveň jsem si s každou „splněnou“ položkou na hřbet přidávala další.
Asi není potřeba říkat, že seznam úkolů jsem nikdy nedoběhla. Doběhlo mě jenom vyčerpání a frustrace.
Cesta ven byla pozvolná. Dlouho mi trvalo přijít na to, co je skutečným jádrem problému. Nešlo o to najít lepší systém, jak zvládat ten zápřah. V první řadě bylo potřeba se vůbec naučit ptát, co je v té vší náloži skutečně MOJE.
Najít ten vnitřní kompas, který mě povede ke skutečné vnitřní radosti. Přestat se snažit, aby mě ostatní viděli jako správnou hodnou holku a raději hledat SAMU SEBE. Až jsem se jednoho dne skutečně podívala sama sobě do očí.
Byla jsem na výstavě a dívala se na exponát skládající se z několika osvícených zrcadel, která vytvářela opticky hluboký prostor, ve kterém byly zároveň zasazena další točitá zrcadla různých tvarů.
Stála jsem tam a pozorovala dané dílo. V tom jsem spatřila sebe. Sebe v hloubce zrcadel vytvářející částečně temný a částečně osvětlený prostor.
Ta osoba v odrazu mě zaujala více než všechna díla v místnosti. Zvědavě jsem ji pozorovala. Jak kdybych ji viděla poprvé v životě. Byla tam. Chycena v prostoru za zrcadlem. Ignorována a přehlížena. Přesto vyzařovala vnitřní sílu. Zdála se mi neskutečně krásná. Takhle jsem ji viděla poprvé v životě.
Po tomhle zážitku se v mém životě daly do pohybu nové procesy. Stejně jako točitá zrcadla v exponátu.
Konečně jsem se dostala k části sama sebe, která byla dlouho zavřená a zapomenutá. Najednou jsem uviděla samu sebe a šíleně se zamilovala.
Ten letmý moment setkávání se sama se sebou byl pouhým začátkem. Z téhle pozice už nešlo přehlížet své upřímné touhy a svou skutečnou radost. Můj vlastní vnitřní hlas se mi stal majákem, který následuji. Opakovaně se sama sebe ptám, CO CHCI, zda opravdu chci to či ono. Ať už se jedná o plány na večeři, trávení volného času nebo velké pracovní projekty. Zároveň se na svých přáních nesnažím postavit svoji identitu a dovoluji si, aby se mé směřování měnilo, stejně jako se v čase proměňuji já sama.
Nedaří se mi to vždy dokonale, ale ten hlas ve mně už ví, že ho slyším a když náhodou sejdu z cesty, tak se hlasitě rozkřičí. Ta cesta není vždy příjemná, ale aspoň je konečně MOJE.
Nevěřím na univerzální řešení, která by vyhovovala všem. Neznám žádný obecný návod na štěstí pro všechny. Když však konečně přestaneme hledat magické návody u jiných, můžeme zjistit, že je to celé mnohem jednodušší. Vše, co potřebujeme už dávno máme.
Stačí se jenom rozhodnout pro vlastní jedinečnost a začít NÁSLEDOVAT SEBE.