Krásný den,
předvánoční čas se chýlí do finále a já se Tě chci tedy zeptat. Jak se Ti daří? Nedochází Ti síly? Máš čas vnímat, co chceš, co Ti dělá radost?
Když nebudeš moct, tak zpomal (žádný zrychli, jak tvrdí některé rádoby motivační citáty), klidně zastav. Polož si otázku, zda to, co máš pocit, že by bylo ještě potřeba udělat Ty doopravdy chceš. Možná tě v hlavě pronásledují myšlenky, že ještě musíš dopéct druh cukroví. Protože ho někdo z blízkých má rád. Ty však jeho přípravu dost nesnášíš, sama*sám to nejíš a prostě se Ti do toho celkově nechceš. Co se na to vykašlat? Cukroví koupit? Domluvit se, že bude jindy? Říct blízkým bez výčitek, že už nemáš sílu a potřebuješ si odpočinout, aby sis s nimi doopravdy dokázal*a Vánoce užít a nebyla jsi uštavaná*ý? Nebo Tě pronásleduje úklid, představa shánění dárků,…
Možná si říkáš, že to přece nejde, že někdo bude zklamaný. Možná i bude. To je ovšem zcela na nich. Ty máš především zodpovědnost, abys ty sám*sama nebyla vyčerpaná*ý frustrovaná*ý. Ty máš vždy právo říct NE.
Já jsem v říkání NE věcem, které nechci ve svém okolí rozhodně průkopník. Nebylo vždy snadné vysvětlit to ostatním, ustát jejich reakce, jejich zklamání. Čím dál tím častěji mi však někdo říká, že to začíná zkoušet taky, že sám*sama zjišťuje, že nějaké věci dělat NEMUSÍ a přineslo to ji*jemu úlevu. To je za mě mnohem větší než umytá okna a linecké.
Dlouho jsem sama neuměla vnímat, co chci vlastně já. Pocit, že něco MUSÍM / MĚLA bych se propletl s mými oblíbenými aktivitami a já vlastně sama nevěděla, co doopravdy CHCI. Dostala jsem se do zajetí tradic. Měla jsem pocit, že něco by mělo být daným způsobem, protože tak to přece děláme vždycky.
V zajetí tradic
Sama jsem pak vyvíjela tlak, aby vše bylo „tak jak má“. Tlak na sebe, na okolí.
Pomohla mi pandemie. Ukázala mi, že svět prostě určitým způsobem vypadat NEMUSÍ. Najednou jsem zjistila, že nemusím každý rok jezdit na svůj dlouhodobě oblíbený filmový festival. I když jsem byla osm předchozích let. I když jsem ho měla neskutečně ráda. Možná je prostě něco, co bych chtěla v jeho termínu dělat raději. Sice jsem první roky našeho vztahu s panem D vždy přichystala jednu zarámovanou fotku z posledního společného roku, to ovšem neznamená, že ji musím povinně tisknout až do skonání světa. Dříve jsem při jejím chystání cítila neskutečnou radost. Později se z toho stalo cosi automatického, co mi není proti srsti, tolik už mě to však netěší a prostě mohu energii vložit do něčeho jiného.
Prostě jen tak šňůru předchozích let přerušit. Protože chci. Protože můžu. Než začnu mít pocit, že se mi šňůra utahuje okolo krku, protože tam, kde dříve bývala čistá radost, je už i notná dávka tlaku.
To je na tom právě to záludné. Radost se proplete s tlakem očekávání. Zjistit, co je v tomhle zamotanci ještě moje a co už ne, není lehké. Bývá to často zauzlované podobně jako vánoční světýlka, když je po roce vyndáš z krabice. A rozhodně se nám nepodaří propletenec rozuzlit, když jen věčně jedeme na autopilota. Když nemáme sílu ptát se sami*y sebe, co opravdu chceme. A tak prostě pokračujeme v tom, co vždycky bylo.
Třeba potom zjistíš, že ty vlastně tenhle druh cukroví pečeš rád*a, že ti dělá radost hrát si s těstem, provonět jeho vůní celý domov. Anebo zjistíš, že pečení už z celého srdce roky nenávidíš a prostě už péct nebudeš. Všechny možnosti jsou stejně hodnotné.
To je ode mě do Vánoc vše. Přeju Ti, aby pro Tebe byly letošní sváty opravdu kouzelné a především plné radosti. Nezapomeň se v jejich průběhu ptát sám*sama sebe, jak se cítíš, co by Ti udělalo radost. Na Tvé radosti totiž bytostně záleží!
S láskou
Réza
