Moje PROČ? Místo přináležení!
Dříve jsem jednala hlavně na základě své prvotní lži – pocitu, že NIKAM NEPATŘÍM, že NEMÁM SVÉ MÍSTO.
Prvotní lží myslím narativ, který si neseme v sobě od nepaměti a který zásadně formuje naše chování. Prokouknout, že prvotní lež je vlastně lží, není jednoduché. Bývají zatím roky sebepoznávání a sledování podobných narativů u druhých. Když totiž vidíme, jak absurdním lžím o sobě věří ostatní, snáze pochopíme naše vlastní lživá přesvědčení. Včetně toho, že naše nejhlubší strachy také většinou vychází z neopodstatněných základů.
PRVOTNÍ LEŽ se tedy pojí s HLUBOKÝM STRACHEM, který si v sobě neseme od nepaměti. Pojí se však také s HLUBOKOU VNITŘNÍ TOUHOU, která v nás sídlí stejně dlouho jako onen strach a návazná lež.
Mým největším přáním je mít místo, kam vím, že skutečně patřím. Kde mohu být sama sebou. Kde nemusím ze strachu skrývat části sebe. Před druhými ani před sebou. Místo, ze kterého mě nikdo nevykáže.
Moje lež nebyla pouze o tom, že takové místo nemám, ale také že abych takové místo měla, musím skrývat kusy sebe. Musím na sebe brát masky, abych pro druhé byla přijatelnější. Abych si mezi nimi udržela své místo. Protože kdyby viděli mé skutečné já, mezi sebe by mě nevzali.
Hrála jsem tedy hodnou holku. Brala na sebe role, o kterých jsem si myslela, že po mně druzí chtějí. Vytouženému místu přináležení jsem se touto strategií pochopitelně nepřibližovala. Naopak čím víc ze sebe jsem potlačila a skryla (i sama před sebou) tím jsem onomu místu byla dále.
Svou cestu za svým místem přináležení jsem začala ve vztahu sama k sobě. Já totiž nenosila masky pouze před druhými. Některé části sebe jsem pečlivě skrývala i sama před sebou.
Prvotní místo přináležení, které jsem si vytvořila, neexistuje ve fyzickém prostoru a nevztahuje se k druhým. Je to bezpečné MÍSTO PŘIJETÍ, které jsem si vytvořila sama v sobě. Teprve s vědomím toho, že takové místo mám, dokáži spolu-vytvářet místa přináležení i s ostatními.
Díky tomu, že vím, že jsem někde přijímána, jsem i přes veškerý svůj strach schopna ukazovat své podoby i druhým. Díky tomu, že znám své skutečné potřeby a podoby, neberu na sebe falešné nálepky, role a masky. Díky svému místu přináležení v sobě se nerozdávám k padnutí (mám za sebou opakovaný syndrom vyhoření, který jsem vždy dopustila ve snaze zalíbit se, abych získala své místo).
Konečně začínám místa přináležení spolu-vytvářet také s ostatními (třeba formou Klubu koláží). Buduji komunity. Místa, kde se potkávají lidé z různých pozic, s odlišnými potřebami, preferencemi a povahou. Místa, kde můžeme budovat něco společně, a přitom nikdo neztratit sama sebe. MÍSTA, KAM SKUTEČNĚ PŘINÁLEŽÍME.
A třeba jednou budu moci s ostatními tvořit i svůj vysněný fyzický komunitní prostor. To bych si jednou šíleně přála.