Krásný den,
píši Ti zalezlá v peřinách, v domácím pohodlném oblečení, se zapálenými svíčkami a zimním sluncem, které dopadá na čerstvě umytá okna.
Začátkem adventu se naplno ponořuju do svého období Zimování.
Už při finalizování on-line kurzu Newsletter jako prostor pro Tvůj hlas jsem cítila, že po zveřejnění kurzu budu potřebovat zvolnit. Že s příchodem zimy cítím, že se chci ponořit do klidných dnů, kdy nechávám čas pomalu plynout, zalejzám do peřin i sama do sebe. Pořád jsem fascinována, že jsem on-line kurz dokázala vytvořit, kolika procesům jsem přitom čelila a že skrze mě vznikla tvorba, která může ostatní inspirovat. Teď osobně však hlavně potřebuju čas klidného vydechnutí.
Do konce roku si chci dopřát prostor. Prostor klidu, Zimování, uzavírání kapitol a naladění se na tu Rézu, kterou chci být s příchodem dalších měsíců. Některé uzavírání jde v naprosté lehkosti. Jiné procesy ukončování bolí, stejně se po bolesti následně dostává vděčná nostalgie přijímající potřebné změny. S tímto pocitem jsem se před pár dny rozloučila s Rézou květinářkou. Propustit tuto roli pro mě bylo překvapivě náročné, ovšem naprosto nezbytné.
Co je pro mě zimování?
Označení Zimování si nesu ze stejnojmenné knihy Katherine May. Katherine Zimu popisuje jako momenty, kdy „náš život změní směr. Náhlá nemoc, úmrtí milované osoby, rozchod, ztráta zaměstnání nebo jiná nepředvídatelná událost způsobí, že se náš svět obrátí vzhůru nohama. Většinu z nás pak čeká často dlouhé, osamělé období, během kterého se vyrovnáváme se ztrátami, prožíváme bolest a jen pomalu se odrážíme ode dna“.
Takovéhle zimy jsem zažila. Z té poslední si pamatuju hlavně touhu, aby mě pan D zabalil do deky a odvezl někam hodně daleko. Byl nádherný podzim a já takové momenty zažila třeba u nás na chatě. Zachumlaná jsem na verandě pila čaj a tupě koukala do stromů. Zažívala jsem nekontrolované vlny smutku a pocity vyhoření, kdy mi přestala dávat smysl má práce v akademii, kdy jsem zažila tolik bolesti v tomto prostředí, že jsem se cítila naprosto zlomená. Většinu vzpomínek na toto Zimování mám v mlze. Nejdůležitější je pro mě ta touha po zachumlání, času na zpracování, ticha, samoty, klidu…
Letošní Zima je pro mě jiná, nepřichází v návaznosti na velkou ránu, nýbrž pozvolna, přirozeně, dobrovolně. Připomínám si svou hluboce zarytou touhu po klidu a v lehkosti si ji dopřávám. Bez toho, aby mě k tomu dovedl velký zlom vyhoření, či jiné velké ztráty.
O své Zimě chci sdílet víc, protože jak píše Katherine: „A krom toho teď neseme evangelium a máme povinnost ho sdílet s ostatními. My, kteří jsme zimovali jsme se pár věcí naučili. Zpíváme o nich jako ptáci. Naše hlasy plní vzduch“.
Ve znamení Zimování vstupuju do adventu
Já jsem velký nadšenec do Vánoc. Nosím v sobě jistou dětskou urputnost a na advent ji nechávám trošku volnější průběh (pan D by mohl vyprávět…).
Vánoce vnímám jako možnost hrát si, radovat se a užít si všemožných zázraků a kouzel.
I v tomhle nádherném období jsem na sebe dokázala vytvářet tlak. Snahy stihnout všechno. Tlak se mi propojil s mou upřímnou láskou a nadšením pro adventní období. Bývalo pro mě v podstatě nemožné oddělit od sebe mou radost od tlaku „mělo by to tak být“. To, když upřímně chcete naklidit byt, koupit krásné dárky, napéct, ale zároveň se vám to promíchá s představou, že by to tak být mělo.
Vznikl tak pletenec, který vyčerpává. A bylo těžké najít v něm, co je opravdu to moje, ta má upřímná radost.
