Přestože si leckdy můžeme přát slyšet jasněji naši intuici, nemusí to být samotná neschopnost SLYŠET, co brzdí naší schopnost v rozhodnutí intuici NÁSLEDOVAT. Narážíme spíše na výzvu, jak ji ve změti našich strachů a myšlenek NASLOUCHAT, ačkoliv vlastně uvnitř tušíme, že ji v rámci našeho vnitřního rozhovoru slyšíme.
Když se zastavíme nad tím, jak vlastně naše intuice vypadá, řada z nás na základě svých zkušeností určitý obraz má.
Vzpomene si na momenty, kdy nás vedla jinudy, než kudy jsme se vydali. Máme zkušenost, kdy nás dovedla k překrásným okamžikům.
Schopnost umět zachytit intuici v chaosu našich myšlenek (a především umět ji naslouchat) souvisí nutně s naší dovednostní čelit svým strachům. Cesta, kterou si volí cosi hluboko v nás, se často jeví příliš nebezpečně, neprobádaně, neodpovídá zajetým kolejím. Někdy se zdá, až příliš krásná na to, abychom dokázali uvěřit, že taková skutečně bude, když se po ní vydáme.
Bojíme se být sami sebou. Bojíme se, že nás intuice nedokáže vést v bezpečí a jistotě. Speciálně pokud se bojíme dění vnějšího světa. Hlava se snaží zachytit veškerá známá nebezpečí a použít je jako důkaz, proč tudy rozhodně NE.

Strach staví na našich vnitřních zraněních a snaží se nás zdánlivě ochránit před vznikem nových.
Pokud se nacházím v bodě, kdy se mi skrze vnitřní chaos nedaří naslouchat intuici, potřebuji zastavit. Přestat se snažit rozhodnout. Přestat na sebe tlačit, že se musím rozhodnout správně, že musím následovat intuici. Namísto snahy o rozhodnutí se pouštím do pozorování situace.
V prvním kroku se zastavím. Uvědomuji si svůj strach a přijímám ho. Vím, na jakých základech mé strachy staví. Chápu, že reaguji strachem. Přijímám svou nerozhodnost.
Z tohoto bodu pozoruji. Jaké pocity ve mně vyvolávají konkrétní možnosti? Je to známý pocit? Už jsem ho někdy cítila? Co to bylo za situaci? Cokoliv ke mně přijde, nechávám být. Nehodnotím, jen pozoruji.
Po zastavení se mi dále pomáhá rozejít se. Myslím teď doslovný pohyb, nikoliv rozhodnutí. Snahu rozhodnout se stále odkládám. Mám zkušenost, že když chaos ve mně absolutně převládne nad jakoukoliv schopností učit volbu, z místa, ve kterém se nacházím, jasný výběr neudělám. Ideálně se jdu projít nebo se prostě dál pohybuji životem. Kdykoliv se vrací myšlenky tlačící mě do rozhodnutí, připomínám si, že jej odkládám a přijímám momentální stav.
Často se mi stává, že při chůzi či při vyprávění mého dilematu blízkým najednou vím, odkud jaký hlas pramenní a jakou volbu potřebuji udělat.
Právě kvůli strachu považuji důvěru za základní ingredienci, která mění všechno na naší schopnosti následovat svůj vnitřní kompas. Důvěra nemusí nezbytně dokázat umlčet všechny naše strachy. Umí nám však dodat odvahu vydat se, kudy cítíme, že potřebujeme. Navíc při jejím budování vznikají pozitivní zkušenosti, díky kterým dokážeme v budoucnu prokouknout lži vycházející z místa bolesti a strachu.
Jak na základě důvěry komunikuji se svým vnitřním hlasem se můžeš dočíst ve článku dedikovaném právě důvěře.

Víš, o jakém vnitřním chaosu při rozhodování píši? Kdy dokážeš svou intuici slyšet, kdy ji umíš naslouchat a kdy se vydáváš následovat ji?