Krásný den,
dnes s Tebou chci sdílet své pocity z mého prvního živého vysílání a hlavně momenty, do kterých jsem se dostala po něm.
Celý den před vysíláním jsem nedokázala dělat nic jiného než přípravy na něj. Jela jsem už několik dní v kuse a už dlouho špatně spala. Nervózní jsem rozhodně byla. Zároveň jsem byla mnohem klidnější, než jsem si kdy dokázala představit.
Na vysílání přišlo živě 8 lidí. 8 lidí! Já čekala, že tam budu sama, možná že jeden kamarád tam se mnou ze solidarity bude, ale s 8 lidmi jsem prostě nepočítala. Zvládla jsem i přerušení z technických důvodů a naskočit zpátky. Celkově si myslím, že to na první vysílání byl úspěch. I když k práci se záznamem jsem se ještě neodhodlala.
Po skončení vysílání jsem byla vyčerpaná. Byla jsem však taky šťastná, že jsem to zvládla, že to nebylo totální fiasko…a pak jsem si přečetla jeden komentář. Jednu jedinou radu, která byla myšlena zcela nevinně a mě bodla přímo do živého.
A pak jsem padla do bolesti.
Všechny bubliny odvádějící mou pozornost praskly. Nadšení. Nervozita. Stres. Odhodlání. Radost. A já tam zůstala jen se svou únavou a bolestí.
Nejde o ta konkrétní slova. To, co mě poslalo do temnot, bylo můj nedostatek sil. Celý leden jsem zase jela, tvořila, makala. A nějak se zapomněla věnovat i něčemu jinému. Věnovat se jen a jen sama sobě.
Dneska jsem vylezla z temnot. A tak ti ještě začerstva píši. Protože…
Ptala jsem se sama sebe, proč se mi tyhle stavy pořád dějí. Ta šeď, bolest, ztráta chuti do všeho, do života. Hlavní důvod je, že těm stavům rozumím. Vím, jak na ně. Už tedy netrvají měsíce, ale pouze pár dnů. Tohle je můj jazyk. Takhle mi tělo, takhle si já sama dokážu dát najevo, že takhle to nejde.
Druhý důvod tkví v tom, že tak mohu svou osvědčenou cestu z temnoty sdílet s ostatními. A přesně proto to s Tebou ještě za tepla sdílím.
Jaký je můj proces?
Nejdřív přichází samotné uvědomění, že to není ok. Necítím se dobře. Jsem většinou unavená, nešťastná. Nemám síly.
Přijmu své pocity. Vnímám jejich legitimnost, adekvátnost. Neshazuji je ani sebe.
Jdu s nimi. Prožívám je. V téhle fázi zpomalím, zastavím. Zalezu si do sebe. Posílám si laskavost. Pečuju o sebe. Navenek jsem totálně pasivní. Uvnitř se dějí velké procesy.
Nejspletitější je POZNAT, kdy je potřeba se z této fáze přesunout do další. A pak to následně také UDĚLAT.
Já se snažím sledovat, kdy mi pasivita a prožívání bolesti přestávají pomáhá a začínají mě utápět. Nebudu Ti lhát, někdy ten moment prostě nevychytám hned. Naštěstí se mi však daří nepropásnout ho na víc na den, dva.
Závěrečná fáze se skládá hlavně z uvědomění, že už je potřeba přejít do aktivity. Přestože na mě většinou čeká další hromada práce, jdu nejdřív do nějaké radostné, načerpávající aktivity. Dnes jsem tak třeba zavrhla okamžitě se pustit do tvorby stránky a příspěvků, které jsem odložila o mnohem více dnů, než jsem chtěla. Neměla jsem hned sílu se do nich pustit. Nic jsem si nevyčítala. Zvedla se. Uklidila a PŘEČETLA SI KNIHU. Po jejím přečtení zase srším energií. A trošku se svými resty, dokážu pohnout. Cílem ovšem není hned vše doběhnout. To bych zase za pár dní byla vycucaná.
Kéž Ti mé dnešní sdílení něco přinese. Třeba pocit úlevy, že podobné stavy nezažíváš sama * sám. Třeba tip, jak se z nich dostat o něco rychleji.
S láskou
Réza
