Nacházím se v procesu zimování.
Procesuju.
Mám to ráda.
Sundávám další vrstvy.
Je to jako by mi zničehonic došlo, že mě škrtí kus oblečení a já jej jen s lehkostí sundala, odhodila a šla dál.
Myslím si, že základ bytí sama sebou není nijak složitý. Spočítá především v sundavání vrstev, které nejsou skutečně naše. A jde to i v lehkosti a přijetí.
Nedávno jsem četla knihu Antifragilita Nassima Taleba. Nassim popisuje tři úrovně fragility podle toho, na kolik jsou věc / jevy / aspekty našich životů křehké. V podstatě si odpovídá na otázku: „Co se s danou věcí stane, je-li vystavena nahodilosti, chaosu, času…čemukoliv nečekanému a nekontrolovanému“.
V první řadě jsou tu předměty křehké – fragilní. Ty při chaosu utrpí rány.
O něco lépe jsou na tom tváří v tvář nahodilosti věci odolné. Ty při ztrátě kontroly drží svou původní podobu.
Poslední stádiem jsou antifragilní záležitosti. Ty díky nečekanosti na rozdíl od předchozích úrovní získávají na své kvalitě. Antifragilita znamená růst a umět těžit z nahodilosti.
Základní premisou knihy je, že nedokážeme předvídat nečekané události. Máme pouze minulost, ze které bychom mohli odvozovat budoucnost. A budoucnost v minulosti vyčíst nejde.
Naší jedinou šancí, jak se na nečekané situace „připravit“ zbývá umět vyhodnotit míru fragility v našem životě a obklopovat se jevy, které jsou a budou antifragilní.
Já věřím, že se s každým přiblížením sama sobě stávám víc a víc antifragilní. Můj vnitřní svět je čím dál tím méně závislý na vnějších okolnostech. Kultuvuji svou radost bez ohledu na to, jestli je venku slunečno nebo pod mrakem.
A hlavně, čím víc dokážu být sama sebou, tím snáze umím kráčet životem, tak abych vzkvétala. Bez ohledu na předvídatelnost zítřků a otřesů světa.
A tak sundavám další a další vrstvy.
Procesuju.
Samozřejmě to není vždycky jednoduché.
Někdy mě něco už příliš dlouho škrtí, než mi dojde, o jaký kus oděvu se jedná a že i z něj se mohu vysvléknout.
Především peprné bývají chvíle, kdy má jedno téma víc vrstev než cibule a mě trvá roky než se skrze ni prokoušu.
Ale stojí to za to.
S každou sundanou vrstvou jsem schopnější dotýkat se vnitřního klidu a užívat si život.
A já mám život neskutečně ráda.
Především pro jeho nahodilost a nečekanost.
